Poslední červencový týden jsme s holkama zasvětily záchranařině. Na táboře se dají vyzkoušet i věci, na které není během roku čas – slaňování, vodní záchranařina, nejrůznější překážky, noční vyhledání, atd. Všechno vyšlo perfektně, jak jen mohlo. S Arletou jsme pokročily od pouhého označení osoby k malému hledání. Jelikož má zatím tělíčko spíše horské kozy než psa, tak jí nedělalo nejmenší potíže překonávat nejrůznější terénní překážky, dokonce i v továrně na zpracování látek, kde se trénovaly sutiny, pro ni nebyl problém skákat po balících natrhaných látek jako kamzík. Grejsi, jak má kolem sebe další psy a hlavně Arletu, tak pracuje na 120 %, aby se paničce zavděčila. Ovšem v terénu je o poznání těžkopádnější a rozvážnější. Co je hlavní, obě byly pochválené od naší vedoucí družstva.
Výbornou kapitolou je slaňování, tam jsme si užili legrace. Nejprve jsme posílali psy v závěsu přes vodu, aby si natrénovali klidné visení ve fusaku, než se půjdou spouštět s páníčkem ze skály. Grejsi to zvládla na jedničku s hvězdičkou, ovšem „malý hnus fialový“ (= Arleta – fialová od borůvek, vždyť největší zábava je válení se v borůvčí :O)) začal vyšilovat zrovna, když byla nad potůčkem a rozhodla se, že už v tom fusaku prostě nebude! Házela sebou, jak ryba na souši, ale vztekání jí nebylo nic platné. Na slaňování ze skály jsem šla nejprve s Grejsi. Přes veškeré trénování se nahoře na skále rozklepala jako osika, až mě jí bylo líto, ale couvnout už se nedalo, jediný krůček a už visíme na skále. Dolů to šlo jako po másle, až na ten nešťastný skalní zlom, kde jsem neudržela rovnováhu a šestatřicetikilové závaží v podobě Grejsiny převážilo mích čtyřicet a trochu jsme se opleskaly o skálu. Vyvázly jsme z toho bez větší újmy na zdraví, jen s modřinou na noze. S Arletou to byla opravdu hrůza, zatímco Grejsi visí a dělá, že se jí to netýká, Arlety se týká úplně všechno. Nejprve byl problém vůbec udělat první krůček, abychom mohly viset na laně. Arleta se mi procpala mezi nohy a hystericky se ze všech sil držela předníma packama skály, po několika minutovém zápolení se podařilo a mohly jsme pokračovat směrem dolů. Ovšem jakmile Arleta ucítila byť jen sebemenší možnost uchycení se skály využila jí a držela se „zuby, drápky“.
Druhým vtipným dnem byla středa, kdy se trénovala vodní záchranařina, jelikož Arleta ještě nikdy neplavala. Také si můžete všimnout na všech fotkách z výletů, že zatímco si Grejsi plave, nebo přinejmenším ve vodě leží, Arleta stojí někde opodál a namočí si packy maximálně po loktíky. Proto šlo tento den vyhledání osob stranou a středa se stala pro nás dnem školy plavání. Nejprve jsme nato šli oklikou, nejdřív jen tak povozit ve člunu, což je také důležité, aby pes v klidu seděl. To docela ujde. Pak začalo postupně přituhovat. Pes jede na člunu, ale páníček zůstává na břehu. To pro Grejsi nebyl problém, ale pro Arletu? Panička jí volá a jí se do vody tak nechce, ale strach z toho, že jí ti divní lidi někam odvezou, byl tak velký, že překonala svůj ostych z vody a skočila. Byla z toho mírně v šoku, když šla hlavička pod hladinu, ale pud sebezáchovy byl silnější a začala „plavat“. Chce to ještě vypilovat styl, naštěstí traumatické zážitky z toho mít zřejmě nebude, protože si to ještě několikrát ochotně zopakovala. Ovšem plavání nebude její oblíbená disciplína. Do vody jde pouze za člověkem, jinak opět stojí pouze po loktíky ve vodě.
Psi toho měli za celý týden dost, ale už se moc těšíme na příští rok.
Fotky z tábora ke zhlédnutí zde.
