Když se řekne český horský pes, většině lidí se nevybaví vůbec nic, protože toto plemeno neznají, a tomu zbytku se vybaví závody psích spřežení. My v tomto ohledu plemeno příliš dobře nereprezentujeme! Na závodech jsme byly jednou a upřímně řečeno stačilo nám to (především paničce). Ale našly jsme novou zálibu v běžkování. Znáte také ten pocit, když si vyrazíte s někým na běžky, ale ten někdo je daleko před vámi a vidíte jen jeho záda, jak se ztrácí v dálce? Všem okolo to perfektně jede jen vám se lyže do kopce kloužou a z kopce to vůbec nejede? Když ho konečně dojedete, připlazíte se s jazykem na vestě, nadáváte na celý svět a slyšíte jen ty dvě slova „tak jedem“. S Grejsi je tohle všechno už minulostí. Teď si užívám to „věčné“ čekání na někoho. A musím říct, že je to každým rokem lepší. Foto na rajčeti.
