A léta běží vážení… Jsou to již tři roky co jsme si pořídili fenku českého horského psa a přitom se to zdá být jako včera. Všichni mě od tohoto plemene odrazovali, veterinářka mi řekla: „šíleně nevyrovnaná povaha, pořiďte si raději zlatého retrívra“, na cvičáku: „zase takovýho psa na nic, s kterým se nedá cvičit, pořiď si radši ovčáka nebo belgičana“.
Když jsme si ji poprvé přivezli, bála se úplně všeho, našeho druhého psa, lidí, aut, z čehokoliv co jsme potkaly na procházce byla „vykulená“ – z hromady písku, z igeliťáku, s kterým si vítr pohrával. Na procházce za každým běžela a šla ho vyštěkat. Když jsme poprvé přišly k veterinářce a Grejsi ani nezavrčela, tak mi povídá: „to máte velké štěstí, že má takovouhle povahu“. Upřímně řečeno, byla jsem z ní opravdu nešťastná. Jediné co nás těšilo, že může chodit na volno, držela se nás, protože strach ji nedovolil se vzdálit. Začaly jsme chodit na cvičák. První týdny byly opravdu strašné, bála se psů, při cviku přivolání, kdy všichni psi dostali volno, se všichni slítli na Grejsi jak sršni a ta chudák nevěděla kam se schovat. Čas plynul, rok se s rokem překulil a nás čekal výcvikový tábor briardů, bovierů a spřátelených plemen mimo jiné i ČHP. Grejsi byl přesně rok a měsíc, navenek už vypadala jako celkem slušný horák, se psy si ráda hrála, ale nedej bože aby na ni někdo sáhnul a pohladil si ji. Dokonce ani za úplatek „piškotky ráda sním, ale zkus na mě sáhnout, tak něco uvidíš“. O měsíc později jsme šly na naši první klubovou výstavu. Zřejmě věděla, že je na výstavě a všichni na ní koukají, tak se předváděla (jinak si to nedovedu vysvětlit). Ne že by nevrčela, při ukazování zubů si na rozhodčího trochu vrkla, ale vzhledem k tomu, že zavrčely snad všechny fenky v naší kategorii, mi to ani nevadilo. A víc už na ní rozhodčí nesahal, takže mohla ukázat jak je vychovaná a krásná, ovšem když na ni nikdo nesahá. Výstavu nakonec vyhrála, ovšem co teď, co když nás na další výstavě vyhodí z kruhu když zavrčí až na ni bude rozhodčí sahat a prohmatávat, to bude ostuda! Byly jsme na čtyřech dalších výstavách u třech různých rozhodčích a vždycky to nějak vyšlo, že získala titul. Vždycky to byla sázka do loterie jestli zavrčí nebo ne, ale štěstí stálo doposud při nás.
Letos se konala klubová výstava v Lanškrouně při příležitosti oslav 30.tého výročí založení klubu ČHP. A konečně to přišlo, poprvé jsme ve své kategorii skončily na druhém místě. Paradoxně přesto, že jsme tuto výstavu nevyhrály byla to naše nejlepší výstava. Po vynikající a důkladné práci paní rozhodčí, která prohmatávala snad všechny části těla psa a po ukázání zubů Grejsi ani jednou nezavrčela. Rozhodčí na ni schválně několikrát sahala a doufala, že zavrčí aby měla rozhodování snazší, ale Grejsi ani jednou nezaváhala a chovala se suverénně a s přehledem, jako by to byla samozřejmost, že na ni každý od mala sahá a s každým je kamarád. Nad slovním spojením „výborná povaha“ v posudku mi srdíčko zaplesalo a bylo mi jedno, že nevyhrála. Byly to tři roky dřiny, abychom se dostaly, tam kde jsme teď. Dřinou myslím výcvik poslušnosti v kynologickém klubu, pár složených zkoušek z výkonu, neustálé výlety a nejrůznější situace, kde se setkává s lidmi,…ale především, co pomohlo nejvíce je záchranářský výcvik, kde se Grejsi dostává do kontaktu s lidmi nenásilnou formou, hladí si jí a odměňují zato, že je našla a „zachránila“.
Ten, kdo měl možnost vidět Grejsi na výcvikovém táboře by ji teď nepoznal. Vetrinářka měla pravdu, že mají nevyrovnanou povahu, ale záleží jen na majiteli psa a chovateli, jak se k tomu postaví, jestli chce mít vychovaného, bezproblémového psa, kterého může vzít kamkoliv, nebo psa, který ze strachu po všem „vyjíždí“. ČHP je sice od přírody velmi inteligentní a učenlivý, ale občas tomu musíme pomoci a ne před problémem strčit hlavu do písku.
Na závěr jen pár ilustračních fotek z výstavy, především mladí pejsci. Omlouvám se za sníženou kvalitu fotek, docházely baterky ve foťáku. Foto na rajčeti.
