Nechaly jsme se zviklat na přebor národních plemen v dogtrekingu, přestože tyto radovánky nejsou naší oblíbenou disciplínou. Naštěstí se tam objevila i kategorie TURISTICKÁ (trasa pouze 25 km) a to bylo právě pro nás. Náš první dogtrek :oD. V instrukcích stálo: „Na trati TUR uvítáme i rodiny s dětmi – prostě se zde jedná o náročnějčí procházku – a my vám změříme čas. Kdo to pojme opravdu sportovně a poběží, také ho nezavrhneme.“ Kochací procházka nám zcela vyhovovala, počasí jen tak tak vyšlo. Na zpáteční cestě jsme musely trochu přidat do kroku, abychom nezmokly, ale nakonec vše dobře dopadlo. Ne tedy pro trekaře na trati MID (50 km), ti déšť chytli s plnou parádou. Na začátek července počasí neobvyklé, ale teploty okolo 18°C a studený vítr nám naprosto vyhovovaly. Trasa vedla pěknou krajinou, bohužel více méně po asfaltce. Z tvrdého povrchu mě pěkně pálily chodidla a ke konci trasy to vypadalo, že jdu bosa, jak jsem cítila každý kamínek pod nohama. Trasa a itinerář byly perfektně připravené, nikde se nebloudilo, kontrolní body jsme také nalezly hned. Než jsme tam jely, rozmýšlela jsem se, zda vezmu obě holky na trať 25 km, nebo jen Arletu na 50 km. Grejsi by bylo doma smutno a tak jely obě, i když jsem měla obavy, zda vůbec dojdeme. Obavy se nakonec ukázaly zbytečné. Je pravda, že první půlku trasy jsme se neustále s dalšími trekaři vzájemně předcházeli a Grejsi by si raději s pejsky hrála, neustále se po nich otáčela a schválně zpomalovala, ale v druhé půlce, jako by již cítila, že jdeme zpátky, nasadila klus. Musela jsem využít její druhé mízy, zrychlila chůzi a ostatním jsme utekly. Náš konečný čas – 5:40, dostaly jsme diplom a vodítko v národních barvách. Padla tam věta: „Všichni jste vítězové.“ Nepsalo se pořadí, pouze výsledné časy. Akce byla perfektně připravená i s doprovodným programem. Od 18 hod. byla v místním kostele zahájena výstava fotografií, promítání filmů Člověk v tísni a vystoupení hudební skupiny Bejlí. Po osmé jsme s holkama vyrazily zpět do kempu v Mostku na večeři a do spacáku s pocitem dobře prožitého dne. Škoda jen, že bylo málo účastníků především z řad národních plemen. Jeden chodský pes, tři čhp, nejvíce zastoupeno bylo plemeno československý vlčák (přesný počet netuším), český strakatý pes ani jeden! Snad to s tou účastí v dalším ročníku bude lepší, protože jinak již není co zlepšovat. :o) Ještě jen musím dodat, že jsem se opět přesvědčila (ať už na vlastní kůži z kolizí na trati, nebo z vyprávění u čaje) o tom, že nám čhp maximálně vyhovuje pro jeho povahové vlastnosti v porovnání s ostatními plemeny. I zahradničení na vlastní pěst, při kterém chytá paničku záchvat vzteku je pro tuto chvíli zapomenuto.:O)
Pár foteček (opravdu jen pár) najdete na rajčeti.
